sobota 30. srpna 2025

Na zlatém koni












    

     Nea vyvstala z propasti času, vynořila z hloubky jeskyně. Kožešina na ní zářila. Temná tvář, oči ve své tmavé hnědi skrývaly barbarství nelítostných bojů, syrovost putování, hleděly skrz mě, jak bych byl přelud. Ústa slibovala mnohé včetně krutosti.

     Chtěl jsem vědět, s kým se v těch dálavách věků potkala. Nepoznala ani jediného boha, co se jich později vyrojilo. A já, Sepp, jí měl dát dítě. Předat geny a ona musela naplnit poslání ženy, nízké či vznešené. Jak jsem to ale mohl udělat, když mám žal, neboť vím, že vesmír existuje jen kvůli tomu, že ho vnímám.

     Ať se tahle žena matkou opravdu stane, nebo ne, láká mě její živočišnost. Co generací zmizelo na dně propasti času, kolik genů se rozpadlo na prach, než jsme se my dva střetli. Já, Sepp, a Nea. 

     Nezažila bohy, církve, vědecké pravdy a bludy, sociální sítě, auta ani rakety, jen trávu pod nohama, přítmí groty, jeskynní medvědy a pěstní klíny. V ruce třímala kamennou sekeru, když se ke mně blížila. Malá, ale sálala z ní síla. Usmál jsem se. Udivilo ji to natolik, až si nechala jemně vykroutit z ruky topůrko.

     „My, lidé nových časů se usmíváme, aby se zachovalo zdání.“

     Vzala mě za ruku a vlekla do nitra skály. Za chvíli jsme se propadli do černa. Nea ale kráčela najisto. Klopýtal jsem za ní a zkoušel si představit, jaké to bylo žít v době, kdy náš svět byl ještě mladý. Pustila mi ruku a zmizela. Ocitl jsem se zcela sám v naprosté tmě. Kolem tenké kvílení a šramoty věstily nebezpečí, vyvolávaly strach. Hrůza hrůz a nemohl jsem se svěřit ani do božích rukou.

     Vtom křísnutí kamenů, vyskočila jiskra a pak se rozhořel plamínek. Spatřil jsem odlesky na ženině tváři. Oranžový jas dopadl i na její hruď nad halenou z hrubě tkané látky a odhalil řemínek kolem krku a na něm kostěný přívěsek svítící jako drahokam. Chtěl jsem na něj sáhnout… Uskočila.

     „Nemám se dotýkat. Proč?“

     Řekla cosi, co znělo jako Zorrr, když poslední zvuk chrčivě protáhla

     „Kdo je Zorrr?“

     Nea odkudsi vylovila pochodeň a zažehla ji od ohýnku na zemi. Zvedla plamen nad hlavu a ze stěny sluje vystoupila kamenná tvář, jak na ni padl mihotavý plamen. 

     „To je on? Tvůj bůh?“

     Koukla na mě zmateně a ukázala nahoru.

     „Zorrr je hvězda? Sestoupila k tobě?“

     Přikývla.


      O kousek dál stalagnáty vyrovnané do řady jako píšťaly vyhlížely přízračně v záři ohně a průvan na ně hrál hvízdavou píseň.
     „Hudba k uctění Zorrra,“ řekl jsem.
     Asi vytušila, co myslím slovem hudba, také se konečně usmála a zase kývala horlivě hlavou. Pak zapíchla prst do mé hrudi a vzápětí jím ukázala opět nahoru.
     „Ne, já nejsem hvězda, která sestoupila. Jsem jenom Sepp.“
     Prohlížel jsem si ji potom od hlavy k patě. Tmavé vlasy, které nepoznaly hřeben, přes ramena kožešina asi, hrubá halena s kulatým ornamentem na břiše, něco jako sukně z ještě hrubší látky a přes klín pro ozdobu závěs z provázků spletených do copánků a přišitých tak, aby držely vedle sebe. Copánky připomínaly stalagnátové varhany, ale byly nejspíš symbolem, jenže čeho. Na nohou pak vyšší boty z kůže s kožešinou obrácenou dovnitř.
     Přestála můj zkoumavý pohled bez hnutí. Nakonec usoudila, že jsem se vynadíval dost, vzala mě zase za ruku a vlekla jeskyní dál. Šli jsme úzkou horizontální chodbou se skloněnými hlavami. Pozvolna začala stoupat, za chvíli čím dál strměji, až jsme museli lézt po čtyřech k slabému světlu na konci. Tam se chodba zlomila do kolmého komína, jenž vedl k oslnivé díře. Teprve, když si oči přivykly, spatřil jsem kousek modrého nebe.
     Nea začala okamžitě šplhat vzhůru jako nějaká ještěrka. Vydal jsem se za ní, ale třásly se mi ruce. Tiskl jsem se ke skále, rozdíral si prsty o výstupky a zpocený až za ušima jsem se plazil po centimetrech nahoru. Takový strach o život jsem ještě neměl. Konečně jsem byl venku. Nea stála u strže a čekala na mě.
     Přišel jsem k ní, rozhlédl se a uviděl kraj jasu a barev, mezi stromy, skalami a oblými kopečky proudil křišťálový vítr. Pod nohama sráz, v propasti na dně sytě zelená tráva, kterou přetínala stezka migrující zvěře, v ní past a v té díře umíral statný kůň. Jeho smrtelný křik nemohl obměkčit muže, oděné podobně jako Nea, kteří se koně snažili dorazit oštěpy a sekerami. 
     Sjel jsem očima od drastické scény k velké spirále sestavené z drobných kamenů. Upřeně jsem zíral na obrazec, který byl nejspíš rituální, až se mi spirála roztočila před očima a vypadala jako nějaká pohyblivá dekorace z mých časů. Kola mi vířila v hlavě a já jsem zavrávoral. Nea mě bleskově zachytila a tázavě se na mě koukla.
     „Je mi líto spousty věcí, ale koně ne. Jeho smrt je součást zákonů přírody. Jeden musí umřít, aby jiní žili. Teprve mnohem později však lidé pochopí, že na koni se dá i jezdit, že umí tahat povozy.“
     Stále na mě hleděla jen s většími otazníky v očích.
     „Zajímalo by tě, proč mám tedy žal? Tonu v žalu, neboť vím, co se stane. Tvoje DNA…“
     Zatvářila se nechápavě.
     „Neptej se, co to je. Tomu nemůžeš rozumět, ani já tomu nerozumím. Prostě tvá krev je smíchaná z krve neandrtálců a lidí, kteří sem stále táhnou z Afriky. A až umřeš a s tebou všichni, které znáš, přijdou další a další a zase odejdou. Všechno kolem se bude měnit, a až přejdou staletí a tisíciletí a tento svět bude k nepoznání, najdou část tvé lebky v jeskyni, budou ji dlouho zkoumat, a nakonec vytvoří tvoji podobu a vystaví ji v muzeu. Neptej se na nic, ani na to, co je muzeum. Jen bys měla vědět, že jsem tě tam uviděl a vrátil se v čase jako Sepp, abych tě potkal. A zármutek mám proto, že vím, co se stane, co s tvou krásnou zemí provedeme. Ale neboj, teď jsem s tebou.“
    


     Pokusil jsem se Neu obejmout. Uskočila. Udělal jsem dva kroky k ní, ale zase prudce couvla, až se dostala na hranu díry, z které jsme vylezli, ztratila rovnováhu a zřítila se dolů. Zoufale jsem za ní volal, ale neozvalo se ani zasténání. Měl bych slézt dolů a zjistit, jestli žije, ale to jsem se neodvážil. Jen mi blesklo hlavou, že jí už dítě nedám a ona nenaplní své poslání.

     „Ó, Zorrre náš, Hvězdo z černé oblohy, oheň zachovej,“ zarecitoval jsem, jako bych se stal mužem z těch dávných časů. A snad to tak je. Já a Nea jsme už navždy spojeni, neboť dvě částice, které se jednou vzájemně ovlivnily, zůstávají propojené bez ohledu na vzdálenost a čas.

     Potom jsem se ohlédl a uviděl, jak od jeskyně, z místa, kde jsem potkal ženu, kterou jsem pojmenoval Nea, vyrazil tryskem zlatý kůň. Hnal se údolím a pak do kopce, jako by chtěl najít hvězdu, jako by chtěl najít Zora. Od šíleného běhu zlatého koně, od jeho kopyt duněla zem a on pádil z věků do věků. Stále pádí…

úterý 12. srpna 2025

bosé a obuté víly










na druhé straně bych rád
potkal v lese divoženku
ještě jsem neměl to štěstí

a každá taková chodí bosa
stejně jako vosa nebo husa
přitom jim nevadí ani rosa

ostatně víla v křuskách
nebo třeba s make-upem
je jako vosa bez křídel

 

pondělí 11. srpna 2025

normální medúzy




něco je prý normální a něco ne
jenže to jsou lidské kategorie 
přírodu a její organismy
takové třídění vůbec nezajímá 

listy spočívají na hladině
led a studený vítr v zimě
květy na jaře a na nich včely
plši koukají korálky svých očí

rozličné medúzy se vznášejí v moři 
nemají mozek ani krev ani srdce
ladně jim vlají tekoucí chapadla
jsou přímočaré a unášené proudy

sleduji ta podmanivá stvoření
jak se každé pokouší prosadit
krutý a úchvatný je boj o přežití
na normálnosti při něm nezáleží

 

úterý 5. srpna 2025

Asi to bylo kotě












„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ 
„Co to má být? Je léto a nehne se ani stéblo.“
Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na kopec jim přilepily trička na těla.
„Možná v nás něco nestárne…“
„Proč jsme sem vůbec museli lézt?“
„Chtěla jsem, abychom měli lepší rozhled do krajiny. Navíc jsme tu sami, Denisi.“
Vzal ji kolem ramen a hleděli do údolí řeky, jež se tady obloukem zařezávala do vzdálenějšího levého břehu, který strmě stoupal k silnici, nad níž se táhla příkrá stráň k trati a za ní se zdvíhal svah porostlý trávou a křovinami až ke zvlněnému hřbetu. Pravý břeh pak tvořila úzká kamenitá a bahnitá pláž, která přecházela do plochého trávníku. Hladina se místy nesnesitelně třpytila a poblíž lávky se páslo a koupalo hejno hus. 

Tlakem objímající ruky přiměl Ivu k pohybu.
Znovu se rozpovídala: „Miluji jaro. Miluji ten čas nového rozpuku a života. Zmáčení kocouři se vracejí k ránu z tajemných cest do májových nocí, fenka má zase své kritické týdny, ze země stoupá první kvas…“
Napadlo ho, že není podstatné, co říká, protože smysl slov se jednou stejně vyjeví a člověk začne vnímat skutečnou podstatu světa kolem sebe.
Iva přerušila proud řeči a podívala se na Denise, který kráčel po málo vyšlapané pěšině netečně, jen ji za rameno tiskl k sobě.

„Zbytečně honíme čas, protože ten plyne v kruzích a pokaždé znovu nás dostihne nové jaro. Ženy tou dobou dělají jarní úklid ve skříních, vyzkoušejí všechny halenky a sukně, aby zjistily, zda se do nich vejdou a běda, když přibraly nějaké to zimní kilo navíc. Nasadí různé diety, cvičení, vždyť se přece chtějí líbit. A muži? Pokud jako lovci nehledají vhodný sexuální objekt, přemýšlejí o tom, zda by přece jen nebylo lepší mít doma na stole voňavý řízek než v hospodě guláš stokrát jinak. Vidíš, jaké ty máš štěstí, že jsme se potkali, Denisi? Nemusíš hledat ženu, neboť na tebe doma čekám, nehádáme se, máš uklizeno a navařeno…“

„Taky si toho považuji.“ Krátce koukl do slunečního kotouče, který mu připomněl kruh jako symbol nekonečné proměny, ale i nekonečnosti vůbec, a rovněž prázdnoty. Iva před chvilkou také říkala, že čas plyne v kruzích. Představil si čas jako bumerang letící prostorem, vrtí se a rotuje kolem osy, až neslyšně zasáhne cíl, nebo se vrátí.

„Ty si z toho děláš legraci, ale pro osamělé muže, kteří třeba ani neumí vařit, je to velký problém. Letos na jaře mě na ulici zastavil muž, s kterým se znám od vidění…“
Mrkla na Denise, jestli neobjeví v jeho tváři náznak žárlivosti. Žádný ale nenašla.
„Ten muž využil společnou cestu a rozvíjel vážné úvahy o životě. Říkal, že často zatouží po teple domova a myslí na to, že by si i on mohl založit rodinu. Ale pak, když prý slyší, jak si sousedé v paneláku nadávají, ohřeje si radši párek. V té chvíli jsem si náhle uvědomila, že ne pro každého voní jaro stejně.“

Podíval se na ni a uvědomil si, že se v jejím proslovu skrývá drak a jemu zbývalo jen přijít na to, jestli je železný nebo papírový. Proč jej ale hledat a probírat se temnotou? Jak ho přiměla o ní přemýšlet, zdálo se mu, že se vlastně modlí a hledí Bohu přímo do tváře. Rychle však ten obraz zahnal, protože nechtěl špinit její myšlenky, které byly v podstatě čisté. Znovu se ponořil do blažené samoty vedle ní a přestal se trápit.

„A taky jsem potkala svou kamarádku Věru. Vyprávěla mi, že ji opustil muž a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Našel si mladší. Měl prý o sobě vždy vysoké mínění vycházející z egocentrického pohledu na svět. Domýšlivost a pýcha jsou jeho sebeklamy. Když se mi ale Věra přiznala, že už pár let spávali odděleně, nevěděla jsem honem, co na to říct. Chybí jim snad fantazie? Nebo se mezi nimi vytratila magická přitažlivost? Nejspíš ale zmizela láska. Možná také všechno probíhalo podle plánu bez závanu čerstvého vzduchu. Objetí se tak mohou stát povinností a život plný návyků bez překvapení se omrzí. Nemůžeme ale obdržet víc, než dokážeme sami dát. Co myslíš?“

„Myslím, že mám hlad, jak jsi vykládala o tom jídle. A taky bych se něčeho napil. Hele, koukej, támhle je vesnice. Určitě tam bude nějaká hospoda.“
„Ty seš, víš. Vyprávím ti tady takový smutný příběh, a ty myslíš jen na svůj žaludek.“
„Nijak jsem na něj nemyslel. Ozval se sám.“ 
Uraženě se mu vykroutila z objetí a dotčení jí vydrželo poměrně dlouho, takže do venkovské hospůdky došli bez řečí. Sotva však dosedli, spustila znovu. 

„Zdena se také rozvádí. Muž jí nechce platit na dítě, nemá zájem o práci, poflakuje se radši po městě, nebo se válí u své matky, která mu aspoň vypere a uvaří. Tak se Zdena honem seznámila s jiným. Vždyť přece musí přežít. Zdena je sama také bez práce, tak jí šlo hlavně o to, aby ten chlap byl bohatý. Že je sobec a neurvalec, přehlíží. Na druhém místě je u ní sex, dokazuje si tím, jak je dobrá. A k tomu patří postava modelky. Už také proběhla všechny butiky. Přece musí před jeho přáteli vypadat. A dítě? To je až kdesi vzadu, na samém konci.“

Denis si pomyslel, kdo je Zdena? Už se v jejím povídání ztratil, ale nevadilo mu to, protože před něj číšník právě postavil vonící pokrm. Asi to bude také její kamarádka.
„Alice od svého muže utekla i s dcerami, když ho našla s jinou v posteli.“
Neptal se, kdo je Alice, beztak věděl, že je to její další přítelkyně. Podle norem konvenčního uvažování je ten chlap asi darebák a tou hodnou je Alice. V absolutní realitě neustálých proměn přírody však mizí rozdíl mezi dobrem a zlem a žádná nesnáz nemá jediné správné řešení.
„Alice se k němu nakonec ale vrátila. Přiznává, že je zvyklá žít v přepychu, tak proč by ho měl užívat někdo jiný? Mramorová koupelna u nich podléhá módním trendům stejně rychle jako modely aut nebo květiny, které jí muž ovšem zapomíná jaksi nosit.“
Iva vlastně dala jeho myšlenkám svým způsobem za pravdu. 

Usmál se a sledoval pak, jak velkolepost momentu rychle pomíjí, když mu z jejího nekončícího přísunu banálně tragických příběhů jejích kamarádek začala třeštit hlava. Ještěže přišla bouřka chvíli před tím, než dorazili k autu a zchladila mu čelo. Vraceli se za deště a neustávajícího toku jejích slov, a navíc chytili kolonu.
„Lidé se ponižují často ze strachu, ale většinou z vypočítavosti očekávají výhody za svá dobrovolně zvolená ponížení. Vlákna sítě se tak stávají pevnými a brzy dovolí pohybovat se jenom tam, kam dosáhnou. Dopouštíme se chyb a za ně pak platíme.“

Koukl se na ní a uvědomil si, jak je stále krásná, ač neměl ponětí, o čem mluví.
„Ale jsou události, a ať do nich zasáhneme, nebo ne, vždy jsme do nich vtažení a neseme následky. Nikdo není pouhý pozorovatel, všichni jsme ve hře. A ve hře je všechno. Ale jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme.“

Postřehl, že přeladila z líčení osobních příběhů do filozofické tóniny, nekomentoval to však a civěl na stěrače, jak neosobně odstraňují dopadající kapky deště ze skla.
„Ty mě jednou také budeš chtít opustit. Přestanu se ti líbit, najdeš si mladší, ale já o tebe budu bojovat už dopředu, nikdy nedopustím, aby náš život zevšedněl.“
Toho se bát nemusíš, řekl v duchu. Jednak se mi líbíš, a i kdyby ses mi už nelíbila, tak Němci mají pořekadlo, že málokdy přijde něco lepšího. Nakonec je to jedno, ty nebo jiná, vyjde to zhruba nastejno.

Podíval se ke krajnici a uviděl přejetou kočku. Vlastně to, co z ní zbylo. Rozmázlá mrtvolka byla ale příliš malá, asi to bylo kotě. Sledoval, jak potoky dešťové vody odplavují krev z těch cárů, které byly ještě nedávno živým tvorem.

pondělí 4. srpna 2025

Nekonečné proměny



















Léto, kdy se nehne ani stéblo,
vedro a námaha z výstupu 
úžlabinou na kopec
jim přilepily trička na těla.

Možná v nich něco přestalo stárnout,
když příroda už náhle neukrývala 
univerzální princip proměnlivých dějů,
jak koukali z výšky do krajiny.

A v té velkolepé pomíjivosti momentu
spatřili údolí řeky, jež se tady obloukem 
zařezávala do vzdálenějšího břehu, 
který strmě stoupal k silnici.

Nad ní se táhla příkrá stráň k trati,
za ní se zdvíhal svah 
porostlý trávou a křovinami 
až ke zvlněnému hřbetu.

Bližší břeh tvořila 
úzká kamenitá a bahnitá pláž 
přecházející do plochého trávníku,
hladina se místy nesnesitelně třpytila.

Civěli na výřez skutečnosti, kde se 
poblíž lávky koupalo hejno hus.
Nad tím sluneční kotouč, zářící kruh,
jako symbol nekonečné proměny.

sobota 2. srpna 2025

Co bylo před vesmírem


 







Toužím poznat absolutno, řekla žena,
neboť chtěla mít aspoň jednoho posluchače.
Není přede mnou nepropustná zeď, dodala.
A já ji poslouchal, i když jsem se ocitl 
tím pádem mezi bytím a nebytím.

Člověk jde k oknu, aby skryl slzy, vysvětlila.
Láska je tiché naslouchání a součástí vesmíru,
láska je být přijat v celé své bídě, jaký jsi,
pokračovala se smutkem i nadějí v hlase.
Skrze ní jsem mohl cítit zase svou existenci.

Pozorovali jsme pak společně ve zřícenině hradu
kováře při práci, jak vytvářeli Nebeský globus. 
Když jeden nemohl, podal kladivo druhému,
aby odhodlání a síla nepřišly nazmar.
Byla to nekonečná dřina, ale já mám trpělivost.

Lze se ptát, co bylo před vznikem vesmíru?
A jde jen o to, jestli ta otázka něco znamená, 
jestli má smysl, neboť před vesmírem byl
zase pouze vesmír, jenom trochu odlišný.
Vždyť ale já jsem také jiný, má milá, milovaná.

neděle 20. července 2025

Onyxové oči

 













Noc byla tak tmavá,
voda teskně šuměla,
trýznila mě ozvěna
zvedajících se prken můstku.
Jsi tu?

Skrýváš se v kamenných zdech,
vyšlapaná dlažba v matném světle,
zčernalý obraz,
zlatý vyřezávaný rám.
Už jsi tu?

Vystoupila z něj tvář mladé ženy
skoro jako hmatatelná tíseň,
černé vlasy
přiléhající k hlavě coby helma.
Tak už jsi tu.

Neproniknutelná houšť se vzpínala,
čelo mi nesnesitelně hořelo 
z onyxových očí,
položila mi na ně ledovou ruku.
Tak už jsi opravdu tu!

Na zlatém koni

           Nea vyvstala z propasti času, vynořila z hloubky jeskyně. Kožešina na ní zářila. Temná tvář, oči ve své tmavé hnědi skrývaly barb...